Harry Potter 8 - Okamžik prozření

Hermiona prudce proklouzla rázným, leč nepříliš přímým krokem portrétem Buclaté dámy dřív, než stačily přiopité holky zakročit. Ani jedna z nich nebyla ve stavu, který by dovoloval racionálně uvažovat, a tak se rozhodly vyčkat, než se Hermiona vrátí. Nakonec, nikdy se s nimi o jejích plánech víceméně neradila, měla vlastní hlavu, a tak jim nepřišlo nijak zvláštní, když se ani po několika dalších desítkách minut a půllitrech do sebe obrácených ležáků nevracela, a rozhodly se jít na kutě. Ginny však byla nucena ještě předtím navštívit onu místnost, a v duchu přitom proklínala své předky – zdědila totiž po mamčině linii slabý žaludek.

...................................................................

Hermiona si to sebejistě rázovala potemnělou chodbou. Za ta léta by se tu vyznala i poslepu, a to i v jakémkoliv stavu, jak právě zjistila. Veškerý strach z možného odhalení byl zastřen alkoholovým oparem, a Hermioně se dokonce chtělo zpívat, ba i tančit či dokonce běžet, v jak teď byla povznesené náladě. Chvílemi se už nedokázala ovládat a skrz rty se jí prodral úryvek refrénu její nejoblíbenější písničky od Horcruxských harpyjí:
„Slováci sou nemožní,
celej překlad si zprzní,
zato Češi, ty maj Medka,
takýho brýho dědka...“ notovala si Hermiona, ale byla nucena urychleně přestat, když spatřila, kolik vražedných pohledů na ni bylo za tak krátkou chvíli schopno vrhnout právě usínající osazenstvo obrazů.

Asi před půl rokem vyvstal mezi kouzelníky velký poprask, když se ukázalo, že Rita Holoubková sepsala, samozřejmě se spoustou záměrných chyb, Harryho životopis a prodala jej za nemalý peníz mudlovskému nakladatelství. Kniha se okamžitě stala bestsellerem a nyní se horlivě překládala do všech jazyků na celém světě. Jediným štěstím bylo, že to celé mudlové pokládali za fikci, byť velmi promyšlenou. Kdyby jen tušili... raději nedomýšlet!
Horcruxské harpyje právě reflektovaly dění okolo těchto knih, a mnohdy to byla opravdu legrace. Nehledě na to, že i Hermiona byla častým námětem jejich textů...

Studený vítr teď profoukával Hermioně kolem uší, když procházela jednou zvláště neútulnou a vlhkou chodbou, kde někdo nechal otevřená všechna okna. Že by záměrně?! Hermiona se na chvíli zastavila a pohlédla do temnot jedním z protáhlých gotických oblouků. Okamžitě ji profoukl mrazivý severák, který byl předzvěstí první letošní nadílky. Ve tmě matně rozpoznávala obrysy protější věže, ve které se nacházela ošetřovatelna. Všude bylo zhasnuto. Stála tam a vychutnávala si tuto podivně mrazivou chvíli. Bylo to opravdu po hodně dlouhé době, co jí bezprostředně nehrozilo žádné nebezpečí. Snad jen s výjimkou odchycení některým z profesorů, což by ovšem také nebyla žádná tragédie, jelikož ti nyní chápali, že studenti jsou stále zdrcení a potřebují své pocity občas vyventilovat. Potulovat se osamoceně chodbami přitom bylo poměrně tolerováno.

Hermiona začala na čerstvém vzduchu pomalu střízlivět a až teď si všimla, že celou tu dobu svírala ucho půllitru.

Co jí to popadlo? O půlnoci si to štrádovat chodbami s takto pochybným cílem cesty... Snape je určitě hrozně unavený, možná procitnul jen na pár vteřin a pak hned upadl zpět do bezesného spánku...
„Ráno moudřejší večera,“ nahlodával ji střízlivý hlásek. Vtom si ale uvědomila, že ona musí být tím, kdo Snapeovi vyjeví celou pravdu, tak, jak ji znali jen ona s Harrym a Ronem. Jen oni měli kompletní informace, ano, byli sice nesčetněkrát na sezeních s McGonagallovou, která z nich tahala všechny souvislosti a mozaiku, která se jí z toho skládala, pak předkládala ostatním profesorům... Nikdy jí však neřekli o Snapeovu vztahu k Lily Potterové, který dával tomu všemu nový rozměr. Prostě si mysleli, že tato skutečnost by měla zůstat co nejvíce soukromá... Už jen fakt, že se to dozvěděli oni tři, by Snape jistě neuvítal zrovna s radostí. Spíš přesně naopak. Snape netušil, že po předání svých vzpomínek znovu kdy spatří světlo světa, a už vůbec by nebyl rád, kdyby zjistil, že vůbec nejiintimnější obsah nejhlubších a nejskrytějších zákoutí jeho mysli zná celá škola. Ne, musí tam jít, vše mu povědět, a navíc, avšak možná hlavně – mu poděkovat.

Ledabyle postavila půllitr na parapet – však skřítci to uklidí, ještě jednou se zahleděla do temnoty a odhodlaně pokračovala směr Snape.

Kvapně se blížila ke vstupu do ošetřovatelských komnat, - vstup tu měla povolený, od minulého roku, kdy zde několik týdnů pomáhala ošetřovat raněné po závěrečné bitvě. Bylo jich tolik, že kapacita v nemocnici U Svatého Munga byla okamžitě naplněna a muselo být využito i provizorních prostor školy a taktéž ochoty několika dobrovolníků z řad laické kouzelnické veřejnosti. Hermiona se zde lecčemu naučila a motivovalo ji to i k budoucímu výběru oboru na kouzelnické vysoké škole. Nebyla to však medicína, co ji tak zaujalo, nýbrž psychologie. Zjistila totiž, že správný přístup k psychice raněných dokázal divy, jakých dosud nebylo žádnou magií dosaženo. Pracovala většinu času na psychiatrickém oddělení, kde se jí pomocí laskavého nitrozpytu dařilo podsouvat pacientům pozitivní myšlenky. Jejich léčba pak byla urychlena na nejvyšší možnou míru. Navíc ji fascinovala možnost nahlédnout do tajů čarodějnické mysli a zkoumat vliv událostí, které ji utváří. A také byla nadšena možným budoucím uplatněním – ať již v medicíně, nebo jakožto Bradavický psycholog, dále se nabízela možnost pracovat na ministerstvu v oddělení ovlivňování mudlů, v reklamě na kouzelnické spotřební zboží nebo jako psycholog famfrpálu. Také se nabízela psychologie kouzelných tvorů, psychologie vězňů z Azkabanu nebo také psychologie uspořádání kouzelnických prostor, psychologie letaxové, přemisťovací a košťatové přepravy, psychologie náboru k bystrozorům... Možnosti byly takřka nevyčerpatelné, a právě touto variabilitou a zajímavostí tolika směrů byla vábena. Jestli něco v životě nesnášela, byl to stereotyp a nemožnost kreativního uvažování, jichž by si jistě dosyta užila na medicíně, kterou se ji tak vehementně snažila vnutit McGonagallová. Kdepak! Její rodiče byli zubaři a ona věděla, jaké by ji čekalo na medicíně peklo. Možná, že dřív byla šprtka, - teď jí to však už rozhodně neuspokojovalo. Chtěla spíš přemýšlet, než se učit zpaměti to, co už vymyslel někdo jiný... Chtěla dělat něco konkrétního, něco, kde by mohla uplatnit své schopnosti a fantazii, své vize...

„9038124strawgoh,“ vyťukala monotónně do klávesnice vpouštěcího boxu.
„Cvak.“ Dveře se neslyšně odsunuly a Hermiona vstoupila do téměř neznatelně osvětlené místnosti. Zdrojem světla byl malý majáček, poháněný výtažkem ze slinivky vzácného obrouna. Tento druh osvětlení měl několik výhod. Nejen, že tlumeně svítil na cestu pacientům, kteří si šli v noci odskočit, ale také neprodleně spustil alarm, hned jak zaregistroval, že se některému z nich přitížilo. Nevýhodou tedy bylo, že se většinou všichni ostatní probudili, a také, že bylo nutné každý den doplňovat zásoby výtažku. Samozřejmě, v době po bitvě se maják nepoužíval, neboť by pískal neustále.

„Slečno?“ zasípěl znenadání ze tmy seschlý hlas. Hermiona sebou polekaně trhla. Sotva se stačila rozhlédnout, byla přistižena – dřív, než se stačila trochu rozmyslet, co vlastně chce udělat... a uvědomit si, čeho se právě dopouští.
„Haló, prosím, je tam někdo?“ netrpělivě prošustil kolem Hermiony další tichý vzdech.
„Potřebuju pít.“ To už rozeznala podle intonace hlas jejího profesora. Očividně tu byli sami. Teprve teď se začala v přítmí rozkoukávat a zaregistrovala, jak se ve tmě rýsuje obrys na loktech se vzpírajícího těla. Je to tady, okamžik, který si tolik měsíců přála, aby nastal – setkání s jejím nejoblíbenějším profesorem, za nějž se modlila, aby se probral k vědomí...
Hermiona udělala pár rychlých kroků směrem k umyvadlu, nad kterým vždy stálo několik sklenic. Po paměti zašátrala rukou ve tmě, jednu z poloviny naplnila a vydala se směrem k jedinému obsazenému lůžku, osvětlujíc si přitom cestu hůlkou. Když byla na dohled od postele, zvedla své oči k tváři Severuse Snapea.
Ztuhla hrůzou.
Tak tak že udržela sklenici v rozklepané ruce.
Obličej, který na ni pohlížel, se jevil mrtvý.
Prázdný a bezduchý pohled v kontrastu se ztrhanými rysy a šedými prořídlými vlasy nevzbouzel zrovna pozitivní emoce. Vypadal přímo příšerně. Hermiona rázem zapomněla na všechna svá předsevzetí. Teď se jen soustředila na to, aby neomdlela dřív, než podá svému profesorovi vodu. Pokud již dříve Snape vypadal na svůj věk o generaci starší, teď bylo možné přičíst ještě dalších dvacet let. Musel si prožít strašlivá muka, pomyslela si Hermiona.
„Pane profesore,“ vydechla tiše, když k němu vztahovala svou ruku se sklenicí.
Chtělo se jí brečet.
Snape na ni vrhnul skelný pohled.
„Kdo – kdo jste?!“ zeptal se bez předstíraného údivu.
„Jmenuji se Hermiona Grangerová, jsem Vaše bývalá žákyně,“ odrecitovala jak za starých časů, náhle se však její hlas zlomil a již nedokázala odolat tolika měsícům potlačovaných emocí.
„Pane profesore, já – já bych – vím, že ani nevíte, kdo jste, ale, chtěla jsem Vám moc, - strašně - poděkovat, za vše, co jste pro nás celý Váš život dělal... Chtěla jsem, abyste věděl, jak moc si vážím toho, co jste obětoval... Hrozně moc si Vás vážím jako člověka, a nevím, jak se Vám mohu odvděčit... Já... Jste jeden z nejstatečnějších lidí, které kdy mohla kouzelnická obec považovat za své členy a já jsem nevýslovně šťastná, že jsem Vás mohla poznat.“

Náhle se ve výrazu jejího profesora cosi změnilo. Již zde nebyl ten kalný duchaprázdný zastřený lesk jeho očí, který ji před chvílí tak vyděsil, nyní byl jeho pohled docela jiný. Rysy se mu začaly poznenáhle měnit až se ustálily ve vážném, ale opravdovém náznaku úsměvu. Zadíval se Hermioně hluboce do očí, jeho rty se nepatrně pohly a v tom si Hermiona povšimla něčeho neuvěřitelného: Jeho vrásky se začaly vyhlazovat, vlasy opět černout, houstnout a prodlužovat se, Snape začal rapidně mládnout. Trvalo ještě asi třicet vteřin, než se jeho podoba ustálila. Nyní byl – Hermiona se chytla za ústa – nyní vypadal mnohem mladší, než co ho pamatovala z prvního ročníku!!! Je toto možné - ?! Hermiona nic nechápala. Ústa pootevřená v němém úžasu, zírala na Snapea, který se teď nepokrytě usmíval a koukal přímo na ni.
Konečně promluvil.

„Hermiono,“ vyslovil tak něžně, jak ho nikdy ani vzdáleně neslyšela říct žádné jiné slovo, „čekal jsem tě.“
„P-p-pr-prosím?“ vykoktala ze sebe Hermiona. Nepamatovala si, že by ji někdy oslovil křestním jménem. A navíc tak...
„Mockrát ti děkuji za to, cos mi právě řekla. Ani nevíš, co to pro mě znamená.“
„Vy – pamatujete si něco?! Víte, kdo jste?“ očividně vyděšená víc jeho smysluplným projevem než razantní proměnou.
„Ano, až na pár maličkostí – všechno.“
„Ale – JAKTO?! Jak to je možné!!?“
„Dal jsem vám sice své myšlenky, ale byl to jen jejich zlomek. Jen ty, které jste mohly nějak využít. Nitrobranou jsem zabránil své duši, aby přenesla celé vědomí- doufal jsem ještě v nějakou naději, že se podaří zachránit můj život, abych mohl napravit následky mého strašlivého chování, ke kterému jsem byl po ta léta nucen okolnostmi,“ odkašlal si a hlas mu trochu přeskočil.
„Hermiono, nechci, aby si mě lidé pamatovali jako neurvalého a arogantního misantropa, protože já – já takový ve skutečnosti vůbec nejsem. Vždy jsem inklinoval k dobru, a to velmi silně – proto asi nikdy nepochopím, že si ze mě Voldemort udělal vitealis - čímž mi přivázal část jeho duše k mé. Nejspíš jsem ho dokonale ošálil svým dlouholetým hereckým výstupem.“ Tvář se mu čkodolibě zkřivila.

„Vitealis?“ přerušila jeho monolog zmatená Hermiona. Dosud slyšela jen o viteálech.

„Ano, je to další, ještě méně známý způsob, jak si zabezpečit svou duši. Trávil jsem po jeho boku spoustu času a on mi bezmezně důvěřoval. Tak moc, že věřil, že bych za něj byl kdykoliv ochotný položit svůj život. Po několika letech se tedy rozhodl, že mi svěří část jeho nejtemnější duše do mého opatrovnictví a udělal ze mně svého důvěrníka. Náročným zaříkadlem navždy - jak se tedy domníval - připevnil tu nejohavnější část jeho duše k mé. Nemohl zemřít, dokud nebyly zničeny všechny viteály a v neposlední řadě i vitealis. Ten však nakonec zničil sám... Raději obětoval tuto část své duše, jíž jsem byl nositelem, než by nemohl získat Bezovou hůlku... Byla to jediná trhlina jeho jinak dokonalého plánu. Netušil, že já budu nakonec tím, kdo zabije Brumbála. Proto taky Malfoyovi šeredně ztrestal, když Draco nesplnil svůj úkol. Na druhou stranu si oddechl, že je Brumbál mrtvý. Rozhodl se mě tedy zabít a získat tu starodávnou hůlku. Já však- vaší zásluhou – přežil..." Kousl se do rtu a pokračoval trochu nepřirozeným tónem.
"Voldemortova duše mi umožňovala hrát přesvědčivě zápornou roli, avšak dobro ve mně vždy bylo silnější. Je ironií, že právě mně důvěřoval ze všech nejvíc, a to právě proto, že ve mně viděl kousek sebe, ač si to neuvědomoval... Bohužel, je pravdou, že jsem díky tomu mnohdy nemusel své hrubé chování až tak předstírat..." Odkašlal si a provinile pohlédl na Hermionu.
"Je mi hrozně líto, jak jsem se po ta léta musel chovat, ale bylo to kvůli ochraně vás všech... Nemohl jsem si dovolit odhalit ani náznak pravdy, ani malé zaškobrtnutí.“ Evidentně pro něj nebylo jednoduché po dlouhé době vyplněné černým humorem a sarkasmem mluvit normálně. Bylo poznat, že promýšlí každé slovo.

„Ach, to je neuvěřitelné! Takže, Vy jste... Já, omlouvám se, že jsme byli tak slepí, mysleli jsme, že se ve Vás Brumbál spletl..." Hermioně se zalily oči slzami, když si teď naplno uvědomila, jak moc mu křivdili. Jak moc musel trpět...
"Neomlouvej se, prosímtě! To já bych měl... Celou dobu jsem si vyčítal, co to dělám a obával se, že z toho budete mít navždy následky... a že se už nikdy nezmění Váš pohled na mě." Trpká vráska kolem úst teď zdůrazňovala jeho obavu.
Hermiona důrazně zavrtěla hlavou. Nevěděla, co na to říct, tak radši rychle změnila téma.
"Já, totiž, donesla se ke mně zpráva, že si nic nepamatujete a jste zmatený... a navíc, právě jste se mi před očima proměnil! Vypadáte, ehm, mnohem mladší!!“ Hermiona nemohla uvěřit, jak moc měl Snape nyní odlišný projev. Mohla sice očekávat, že když už nebude mít nutnost něco hrát, bude trochu jiný... Ale tohle?!

„Ano, ano, samozřejmě... Promiň, hned ti to vysvětlím. Oficiálně musím předstírat – ano, bohužel opět musím něco předstírat – zmateného, tak, jak by se po absolutní ztrátě paměti dalo očekávat." Ironicky se zašklebil.
"V literárních pramenech totiž doposud není jediná zmínka, že by se to někomu v historii podařilo. To samozřejmě neznamená, že by se tak nestalo. Mezi řádky se totiž něco takového naznačovalo, i proto jsem léta usilovně trénoval nitrobranu. Nikdo se však nesmí dozvědět, že se mi to podařilo, - vyvolalo by to v kouzelnickém světě ohromný poprask s dalekosáhlými následky. Mohly by být například zpochybněny poslední vůle zemřelých nebo hrdinské činy, zaznamenané jen v myslích. Vždy se mělo zato, že není možné po smrti jakoukoliv informaci zatajit, případně pozměnit.“
Hermiona chápavě přikývla.

„Já tedy musel těch několik měsíců hrát absolutní bezvědomí, byl jsem však ve změněném, nevědomém stavu mysli a usilovně jsem pracoval na své regeneraci. „Odtržení zlovolné duše, zážitek blízký smrti a nejméně 7 let poctivé práce ve jménu nejvyššího dobra,-“ to jsou 3 podmínky Nejvyšší knihy kouzel pro provedení rejuvenace. Omládnutí, pokud se tento náročný proces zdaří, je přesně o dvojnásobek času, vynaloženého oddané službě nejvyšším ideálům." Nasadil teď téměř profesorsky poučný tón.
"Pokud se tedy má přeměna zdařila, a jak tak pozoruji tvůj výraz, zjevně ano, mělo by mi teď být zhruba 26 let."
„U všech Merlinů!“ vydechla Hermiona. Nikdy o ničem takovém neslyšela.
„Jak to vysvětlíte ostatním?“ Zajíkla se.
„Samozřejmě nesmím prozradit, že jsem na tom ve skutečnosoti měsíce usilovně pracoval, zatímco jsem předstíral bezvědomí. Řeknu, že se mi to prostě stalo samo od sebe. Ve vzácných případech se to může – samozřejmě po splnění podmínek – přihodit samovolně i bez intenzivní námahy.“
„Aha. Ale, jak jste mohl očekávat, že přijdu?“ Až teď si uvědomila, že Snape vypadá neobyčejně přitažlivě. Byl mladý, ve skutečnosti nebyl ani o 10 roků starší než ona. Jeho hlas byl o mnoho víc svěží, než si pamatovala.
Snape se na ni zpod víček opatrně zadíval a přitom se kousl do rtu. Očividně si dával s odpovědí načas. Znovu se v něm nemohla vůbec vyznat. Oči, nyní ještě uhlově černější než dřív, nedaly tušit ani malý náznak toho, co se chystal vyslovit. Konečně promluvil.
„Hermiono, já vím, že ti Harry jistě vyprávěl o mém vztahu k jeho zesnulé matce, Lily,“ poslední slovo znělo obzvlášť nakřáple. Rty se mu zúžily na největší možnou míru a jeho oči jí teď doslova propalovaly.
„No, totiž, trošku,“ začervenala se Hermiona a rychle sklopila zrak. Nepatrně poodstoupila.
„Víš, byl jsem tenkrát ještě nerozvážný mladík, spoustu věcí jsem nechápal a nemohl jsem tedy tušit, že Lily Evansová byla zaslíbena Jamesovi Potterovi.“ Sotva to dořekl, poznala, jak se mu ulevilo.
„Zaslíbena?“ udiveně vzhlédla Hermiona.
„Ano, vlastně – netušil jsem to ještě donedávna. Vlastně až do mého „pobytu“ ve stavu změněného vědomí. V tom rozpoložení jsem prožil mnoho mystických zážitků. Mimo jiné jsem měl možnost nahlédnout do Světového záznamu vesmírného řádu. Nevím, který trouba to takto pojmenoval," odkašlal si posměšně.
"Je to souhrn všech věšteb, které každému přisoudily jeho pozemského partnera. Pokud kouzelníci v reálném světě intuitivně zvolí svého partnera v souladu s tímto Řádem, naplní svůj osud v daném čase a mohou se reinkarnovat do vyšších sfér. Pokud však zvolí špatně, navždy svůj duchovní vzestup ukončí.“
Hermiona teď nepokrytě zírala. Nic takového nikdy v osnovách jejich předmětů neměli ani naznačeno.

„Proto teď vím, že vše mělo být jak se stalo a jsem velmi šťastný, že jsem svým nerozvážným přístupem nezabránil Lily ani Jamesovi v tomto postupu.“
Hermiona se zamyslela. Snape jí stále ještě neodpověděl na její otázku.
„A pane profesore (přišlo jí teď zvláštní oslovovat tohoto mladého muže tímto titulem), co s tím má společného skutečnost, že jste očekával můj příchod?“
Snapeovi se rozbušilo srdce. Koutky úst mu začaly cukat a čelo se nakrčilo, jak usilovně přemýšlel, jak co nejlépe vyjádřit to, co věděl již několik měsíců.
„Hermiono, prosím, přestaň mě takto oslovovat... V tom záznamu jsem měl možnost spatřit i svůj osud. A vím, která žena mi byla zaslíbena... Hermiono,“ podíval se na ni zpříma, „podle staré věštby jsi to TY.“

1. Kapitola || 3. Kapitola

Hermionina brigádaRomance na ošetřovněOkamžik prozřeníOzvěny minulosti